Telefon: +420 774 500 551
E-mail: info@daruj-darek.cz

Historie skla

Sklo můžeme v českých zemích ojediněle nalézt již v pravěku. Skleněné korálky napodobující perly se dovážely v době únětické kultury (asi 1500 př. n. l.) pravděpodobně z Egypta. Zato Keltové, žijící v českých zemích, již dokázali sklo zhotovovat sami, jak svědčí nálezy tavicích kelímků a pánviček. Také skleněné korálky na velkomoravských špercích z 9. století jsou alespoň zčásti domácího původu. V Nitře byly odkryty základy sklářské hutě z té doby a zlomky černého skla.

Sklo se snad mohlo v českých zemích vyrábět i v dalších staletích, i když byla střediska vyspělého řemesla po pádu velkomoravské říše rozvrácena. Mnozí řemeslníci odešli právě do Čech, i když přímé doklady o existenci skláren chybějí. Nálezy a ojedinělé zmínky v pramenech však ukazují, že alespoň nevelká domácí výroba existovala (vitráže).

Nejstarší sklárny v českých zemích se dají archeologicky doložit až ve 2. polovině 13. století a písemnými prameny teprve od počátku 14. století. Původně sklárny vznikaly v lesích mimo osídlená místa, a proto zpočátku zřejmě unikaly pozornosti těch, kteří uměli psát. Před vznikem měst se raně středověké písemnosti nezabývaly takovými pošetilostmi, jako byla řemeslná výroba. Ani bezprostředně po vzniku cechů však není o sklárnách mnoho zpráv, protože sklářství nikdy nepatřilo do sféry městského řemesla. V předhusitské době se sice mezi pražskými měšťany uvádí 20 sklářů a sklenářů, mezi brněnskými jich působilo 14, ale v obou případech šlo zřejmě jen o nepřesné označení charakteru výroby. V blízkosti Prahy ani Brna neležely rozsáhlejší lesní celky a je nepravděpodobné, že by zde ve středověku mohla působit delší dobu větší sklářská huť. Neobstojí ani představa o pravidelném dovozu dřeva, např. plavením po Vltavě. Městské zápisy mají proto na mysli výrobu sklenářskou, tedy řemeslníky zasklívající okna skleněnými kolečky, která jinde nakupovali a dováželi.

Sklářské hutě se budovaly v lesnatých krajích, neboť k výrobě skla bylo třeba značného množství dřeva. Sloužilo nejen k vytápění pecí, ale také k získávání důležité suroviny z popelu - potaše. Podle starých pramenů bylo třeba ke zhotovaní jednoho kilogramu potaše mnoha desítek kilogramů dobrého bukového či jiného dřeva. Proto byly lesy v okolí sklářských hutí záhy vymýceny. Dokud nebyla dokončena kolonizace lesnatých krajů, bývalo pro majitele levnější sklárnu zrušit a postavit novou v místech s dotatečnými zásobami, než aby dřevo dovážel z větších vzdáleností. Některé sklárny připomínaly kočovný tábor, putovaly z místa na místo, stále za dřevem, do hloubi lesů. Tím lze vysvětlit, proč neměla činnost většiny středověkých skláren dlouhého trvání.

Zásobování hrálo důležitou roli i později. Dokonce ještě v 18. století měnily některé sklárny z důvodů nedostatku dřeva své místo. Ne všechny sklárny však byly tak životně závislé na blízkosti lesů, nezbytná byla hlavně pro hutě, vyrábějící sklo jako surovinu, nikoli pro rafinovací podniky zušlechťující sklo, u nichž byla spotřeba dřeva nižší.

Diferenciace mezi hutěmi se rodila od konce 16. století, kdy již sklář v některých podnicích nezhotovoval celý výrobek sám, ale objevila se dělba - část mistrů sklo foukala a druhá ho zušlechťovala. Odtud byl jen krok k úplnému osamostatnění obou fází výroby. Již v 17. století žila v Čechách řada samostatných domáckých výrobců, kteří v hutích nakupovali surovinu, zušlechťovali ji a potom prodávali.

Původně tito výrobci žili v těsné blízkosti hutí či v nejbližších vsích. Postupem doby se úprava skla soustřeďovala jen do určitých oblastí, kam se sklo dováželo i ze značných vzdáleností.